špatné trávení, homeopatie

Překyselení, nadýmání, trávicí potíže

Už mnoho měsíců mě “trápí” trávicí potíže.

Už v dětství mi často bývalo špatně od žaludku, prožívala jsem hypoglykémie, nechutenství atd. V páté třídě jsem byla dva týdny v nemocnici, aby zjistili příčinu mých potíží…Zažila jsem tam tolik traumat, už jsem si je pak léčila ze všech možných stran. Zjistili mi, že mám snížený žaludek. Nemám dělat těžkou fyzickou práci.

Později v dospívání a dospělosti jsem začala často pociťovat strach z hladu. Jedla jsem raději “do foroty”, abych pak náhodou neměla hlad. Když jsem měla někam jet, dělala jsem si s sebou zásoby jídla. Tuhle část jsem si odléčovala hodně dlouho. Jsou to zapsané programy v epigenetickém kódu, kdy jsem zažila různé formy smrti hladem.

Co mě vadí teď, tak že mám stále nějaké chutě. Nevyhovuje mi to. A také potíže s trávením. A tak jsem se před nějakou dobou rozhodla, že to chci změnit. Změnit tu závislost na chutích a zlepšit, zharmonizovat se se svým tělem. Víc se s ním spojit, porozumět signálům, které mi vysílá. To byl můj ZÁMĚR.

Už je to skoro rok, co se tím intenzivně zabývám. Jaký je výsledek? Zhubla jsem, zmírnily se mi chutě. Každopádně stále chutě mám, jen se s nimi hodlám také zharmonizovat. Pracuji na tom. Přijímat je, ladit se na ně, co vlastně potřebuji pro sebe. Za nimi je spousta našich tužeb…

A trávení? To se prakticky nezlepšilo. Pořád jsem na vlnách lepší, horší. Mám i dny, kdy nemám žádné potíže, ale těch je málo. Občas v průběhu procesu mě napadá, že je to špatně, že je mi vlastně pořád nějak blbě v tom těle. A při těchto pochybnostech se znova ladím dovnitř, do moudrosti těla a dostávám odpovědi. Opakovaně se mi připomene věta, kterou jsem zaslechla u rozhovorů Jaroslava Duška s Vladimírem Kafkou, kde mluvili o nějakém německém léčebném konceptu a zmínili, že Když už je v těle rakovina, tak se tělo léčí. Později jsem to četla i v jedné knize o jídle.

dobré trávení, homeopatieA dává mi to nějaký větší smysl. Jde o to, jak se na “problém” podívám. Buď budu vnímat, že jsem chtěla zlepšit trávení a odstranit chutě a v podstatě ani jedno z toho není stále i po roce uspokojivé. Nebo se podívám z jiného úhlu, že když mám problémy s trávením, tak už se tělo léčí. Jako nevím, jak to vnímáte vy, ale mě to otevírá úplně NOVÝ ROZMĚR. Z tohoto úhlu se na své tělo nemusím zlobit, ale obdivuji ho, jak tvrdošíjně a neúnavně mě vede. Protože já stále “musím” zjišťovat, co mám jíst, co je pro mě v tuto chvíli dobré a co mi dnes, teď nesedí. Nejde mi přijít na koncept, který by mi prostě fungoval. Není jasnost, že když jím odděleně bílkoviny od sacharidů, že mě to vždy udělá dobře nebo, když je smíchám, že mi to vždy udělá neplechu v žaludku. Není vůbec jisté, že když budu nebo nebudu jíst maso, tak mi bude líp nebo bude něco chybět. Rozhodně se nemohu spolehnout na to, že když budu jíst co nejvíce živou stravu, že mám vyhráno.

Já už prošla mnoho konceptů ve výživě, nakonec jsem původní profesí dietní sestra, dnes se tomu říká nutriční terapeut. A já ty koncepty dokázala jíst stoprocentně. Mám vyzkoušené, že když se něčeho “držím”, může to být sebelepší koncept, nedělá mi stejně nakonec dobře.

Vůbec nezpochybňuji, že někomu funguje a nemusí nic měnit. Mě ale ne. Nemůžu mít v životě nic nalajnované, nic předem dané. Stále potřebuji zkoumat, co je pro mě v tuto chvíli prospěšné. A rozhodně se nemůžu opřít o to, že když mi to bylo prospěšné dnes, že tomu bude tak i zítra. Ano, může být, ale nemusí. Musím se ptát sebe znova.

trávení, špatné, kineziologie

Co ovšem pozoruji, tak to, že mnohem více se usebírám do sebe, do svého těla a „jsem v něm“. Ladím se, medituji, naslouchám. Chodím na terapeutické masáže, sama si masíruji různé části těla, hodně nohy, hladím se, prohmatávám. Nějak víc vnímám to tělo, jeho potřeby a samotné mi dělá dobře, když se ho dotýkám, když ho CÍTÍM fyzicky. Když mám příležitost, jsem nahá, ať už doma nebo ve vodě, letos o dovolené jsem byla v moři nahá velmi často. Byli jsme na lodi a lidi kolem nebyli, tak byla příležitost. Ten dotyk s přírodou je opravdu léčivý.

 

 

Takže na závěr bych shrnula své uvědomění. Mé tělo a já s ním jsme v procesu léčení. Tělo mi trávícími výkyvy, byť sebenepatrnějšími napovídá, kudy se mám dát. Ne vždy se mi ho chce poslouchat. Tak si to dovoluji být i neposlušná, ale s vědomím, že to má svůj následek. A mnohdy se mi tělo odmění i tím, že následek není, že i být neposlušná je láska k sobě. Jsou to neskutečné nuance, které mě vlastně fascinují. Co si hodně uvědomuji, že za ta léta práce se sebou mám své tělo čím dál radši. Obdivuji, jak funguje a taky si ho za to hýčkám. Ovšem pořád ne dost, stále mám rezervy. Ale hlavně, když se podívám na svůj původní záměr, tak se děje, realizuje…

Foto: www.comphight.com – free verze, poslední foto z archivu autorky

Napsat komentář