Author Archives: Alžběta Matiášová

Homeopatie, kineziologie

Porucha pozornosti

Obrátila se na mě klientka, že si neví rady se svojí 9-ti letou dcerkou, říkejme jí Anetka. Je hudebně nadaná, chodí do klavíru a paní učitelka jí už několikrát napsala do deníčku, aby se více připravovala na hodiny.

„V poslední době jí musím víc připomínat, aby šla cvičit, nějak se jí do toho nechce,“ sděluje mi maminka holčičky hned v úvodu.  Ona sama je profesionální klavíristka. 

„Vím, že je občas nutné překonat u toho nástroje období, kdy to člověka nebaví, kdy to nehraje moc libě, ale chtěla to, tak je třeba ji v tom trochu popostrčit,“ přibližuje mi situaci.

Vím, že je to maminka, která chce dát dítěti prostor, stejně jako se ho sama učí vytvářet u sebe. V dalších větách mi sděluje, že jí bylo nějak podezřelé v uplynulých týdnech, že se Anetka přestala radovat z klavíru a docházení do výuky a tak pomalu zvažovala, že paní učitelce zavolá, aby zjistila, co se děje. Již v minulosti měla dobrou zkušenost s paní učitelkou ohledně starší dcery, říkejme jí Klára. Ta dokonce uvažovala o konzervatoři, ale neměla chuť se drilovat. Paní učitelka měla problém, že když nebude cvičit, mrhá tak svým talentem. Jenže Klárce vadila ještě jedna věc a to tréma před vystoupením. Nedávala koncerty. Byl to pro ni tak stresující okamžik, že jí ta konzervatoř za to nestála. Maminka holek si to s paní učitelkou vysvětlila, ta pochopila, že nemá smysl nutit dítě do něčeho, kde má příliš velkou překážku, a nakonec Klárka doteď hraje, i když je na jiné střední škole. Ona totiž má další velké talenty a nemohla si vybrat, na který se soustředit, potřebuje více času, aby se zorientovala.

Vraťme se k Anetce. Maminka předpokládala, že paní učitelce zavolá, jako to bylo u Klárky, znova jí řekne, že je pro ni důležité, aby dítě bylo šťastné, aby ji to bavilo a žádné další ambice nemá.

No, ale tentokrát to nešlo tak hladce. Paní učitelka již byla „nastartovaná“ to řešit. Prý je Anetka lenivá, že je třeba ji opravdu pohlídat, aby něco dělala. To maminku dost překvapilo a zamotalo.

Homeopatie Brno

Nevím, co je správné…

„Já vůbec nevím, co je správný. Sama vím, že je Anetka bordelář a nemá schopnost si v ničem udržet pořádek. Nemá také schopnost soustředění, když jí řeknu, ať něco udělá, ona po dvou krocích už to zase neví. Už delší dobu uvažuji, že má možná nějakou dys-funkci, že na to zkrátka nemá buňky. A já nemám sílu ji v udržování pořádku a nějakého řádu systematicky vést.“

Ano, vím, to si pamatuji, už o tom kdysi mluvila v souvislosti se soustředěním a schopností udělat totální nepořádek během pár min“Jako nechápu, že když jsem tohle řešila s tou samou učitelkou u Klárky, tak s povolením hranic neměla vůbec problém. Proč teď to tak řeší? Ona se musela nějak změnit, že mi říká, jak jí otec nutil cvičit a teď je za to ráda, že se může věnovat hudbě. Předtím mluvila o tom samém, ale ve smyslu, jak to bylo šílené, to jeho nucení,“ přemítá maminka nad proměnou, která se s paní učitelkou udála.

Ano, to je jedno vysvětlení, že se paní učitelka v rámci systému, ve kterém pracuje, musela přizpůsobit a zpětně uvěřit, že tlačení dětí kvůli podpoře jejich talentu, je vlastně ušlechtilé. Systém totiž věří, že dítě samo nedokáže dopředu uvidět, jak důležité to je, aby to někam „dotáhlo“.

Mě ovšem přišlo ještě jedno vysvětlení.

„No, mě napadá, zda jen nereaguje na to, jak to máš s tím dítětem ty,“ informuji, co mě k ní přichází.

U starší Klárky totiž maminka, říkejme jí Lenka, věděla, že je precizní, schopná se sama zmobilizovat, připravovat se, jen když se narazilo na nucení, tak protestovala.

„A ty nutit nechceš, tebe samotnou nutili a tlačili do věcí v hudbě, že doteď se z těch traumat léčíš, tak ti dalo smysl se za ni postavit. Tam jsi neměla problém,“ pokračuji ve svém monologu: „no, ale u Anetky je to jiné. Ona nemá disciplínu v sobě, myslíš si, že je asi trochu dys a v té nejistotě ti učitelka zrcadlí pochybnost, že Anetka není v pořádku, a tak bys to měla vzít i s učitelkou do svých rukou.“

„Jo, to je přesné,“ souhlasí Lenka.

Porucha pozornosti„Zvažuji, zda zajít s Anetkou do psychologické poradny, “ pokračuje ve svých úvahách, „možná by se nám všem ulevilo, když se potvrdí, že má poruchu pozornosti. I paní učitelka mi to sama doporučila, abychom všichni věděli, že k Anetce máme přistupovat jinak,“ dodává a zjevně se jí ulevuje při té představě.

Díky tomu si to dítě může nějak pro sebe omluvit. A zároveň je to i omluva pro ni, pro maminku, že za to všechno vlastně nemůže. My, matky, se strašně viníme, když je s dětmi něco v nepořádku.

Jenže mě u toho napadá jiná věc. U toho všeho…Jako zní to logicky. Dělává se to teď tak. Když nějak dítě vybočuje, když má jiné potřeby, než jsou standardem, hledá se příčina v tom dítěti. Asi nějaká porucha. Jde se k psychologovi, on to nějak nazve a máme diagnózu. Ano, posunuli jsme se od doby, kdy takové dítě bylo rovnou považováno za špatné, líné, zlobivé, neschopné. Jenže jsme to vyměnili jen za nějakou nálepku, kterou ty děti značkujeme, abychom si mohli obhájit jiný, chápající přístup.

A proč bychom to nemohli udělat bez toho? Nemůžeme, dokud se nás nějak dotýká to, s čím to dítě přichází. Dokud se nás nějak týká to, že máme problém s jeho problémy.

Jenže, jsou to problémy? Pokud dítě není schopno udržovat pořádek podle našich představ, čí je to problém? No, můj. Mě dělá zle, že má v pokoji chaos. Tomu dítěti to nevadí. Třeba sanquinici jsou lidé, kteří k tomu mají velké sklony. I Anetka je sanquinik. Je třeba se s nimi domluvit na nějakém kompromisu, vytvořit nějaký systém, díky kterému lépe dítě udrží pořádek, s tím, že mu i dovolíme trochu toho nepořádku.

Porucha pozornosti

Dítě je správně

„Vycházejme z toho, že dítě je správně,“ říkám a uvažuji dál. Děti přišli po nás, tedy mají ještě k PRAVDĚ blíž než my, kteří jsme už zmatení našimi programy v hlavě. My už nedokážeme uchopit tu božskost v sobě. Nedokážeme se opřít o autoritu uvnitř nás. Nechme se tedy vést dětmi.

Ony nás upozorní, že někde jdeme proti sobě právě tím, že jsou s nimi „problémy“. Ať už fyzické, tedy nemoci nebo psychické, např. různé dys – funkce, hyperaktivita, autismus apod.

„Takže pokud jsi ochotná připustit, že je tvé dítě správně, máš potřebu s tím něco dělat?“, ptám se a dostávám uvzlykanou odpověď:  “To se mi chce brečet, když to říkáš,“ spojuje se se svým vnitřním dítětem, které nebylo přijímáno takové, jaké je. Zároveň jí dochází nesmyslnost psychologické poradny pro její dcerku.

A jak to všechno teď rozuzlit?

„Uvědom si, že je tvoje dítě v pořádku takové, jaké je. Pokud se nechce připravovat do klavíru, tak je třeba hledat, kde je problém. Ne v dítěti, ale na co dítě poukazuje. V tvém případě se ukázalo na tvé zranění z dob, kdy tebe nutili pilně cvičit, aby z tebe něco bylo,“ nadechuji se k dalšímu proslovu, ale jsem přerušená…

„No a jak rozlišit, kdy je dobré, aby dítě pilně cvičilo, když má talent, kdy má smysl opravdu makat?“

„To se pozná podle dítěte. Pokud dítěti dává smysl cvičit, tak cvičit bude. Bude mít v sobě vnitřní motivaci, která ho žene vpřed.“

Teď mnohé z vás jistě napadá, že i velcí géniové byli nucení třeba od svých otců, jako např. Mozart. Ano, to je fakt, ale žil šťastněji, když ho doteď uznává celý svět? Jistě měl šťastné chvilky, když zažíval momentální úspěch. Ale celkově můžete říct, že to byl šťastný muž? A jsou například šťastní všichni klavíristé, muzikanti, zpěvačky, kteří to někam „dotáhli“?  Ano, někteří ano, a jiní ne. Proč? Dle mého to poznáme podle toho, koho vedl vnitřní kompas a chtěl pilně cvičit. Dávalo mu to smysl a doteď dává. Určitě i takové děti znáte.

Ano, pokud považujeme za štěstí, že jsme dosáhli nějaké pozice, úspěchu ve společnosti, tak jo, má smysl se drilovat a potlačovat sebe. Ovšem pokud je naším smyslem vnitřní pocit štěstí a uspokojení, tak opravdu dejme na to, jak nás vede naše vnitřní autorita v nás. Není jasnost, že když máme talent v hudbě, tak ji musíme studovat a dělat pak něco, co jsme vystudovali. Ta citlivost k hudbě vám má možná pomoci třeba v jiném oboru. Co takhle jazyky, matematika apod.? Tam všude uplatníte svůj hudební talent. A kdovíkde ještě. To ukáže čas. A nakonec vás může hudba i živit, ale jinak, než je univerzální představa. Třeba muzikoterapie…

„Takže uvědom si své zranění z dětství, “ dokončuji započaté „a díky tomu se můžeš úplně jinak, pevněji postavit za své dítě před učitelkou.“  Věřím, že tentokrát na to zareaguje jinak.

Foto v celém článku: www.comphight.com – free verze

Dítě nechce do školy

Lehká mozková dysfunkce

Napsala mi na facebooku, říkejme jí Monika, absolventka někdejšího kurzu domácí homeopatie:

„Ahoj Bětuško, prosím Tě, mohla bych Tě požádat o radu, zda existuje ginko biloba i v homeopodobě a jestli by se dala u Tebe sehnat? Je to pro Míšu (jméno změněné), jak jsem u Tebe byla na konzultaci, jeho stav se horší, školu už nenávidí, je toho na něj moc, nestíhá a vypadá to na lehkou mozkovou dysfunkci, poruchy pozornosti bez hyperaktivity, půjdeme na vyšetření na neurochirurgii. Až bude výsledek, tak bych se k Tobě opět přihlásila. Zatím bych mu pomohla aspoň s lepším prokrvením mozku. Doporučila bys mi něco? Děkuji Ti moc!“

Odpověděla jsem okamžitě, co mě k tomu napadlo:

„Moni přijď, pomůžu ti rozklíčovat, o co tu jde. Nenávist ke škole je naprosto oprávněná. Mozková dysfunkce? To je jen to, že ho ve škole odvádí od toho, co miluje. Mám tu čím dál víc takových dětí. Odnaučili je radovat se. „

Sedlo jí to. Za pár dní i bez vyšetření seděla u mě v poradně. Ihned se rozpovídala o tom, jaké má problémy s učitelkou, jak si ji často volá do školy a neustále ji poučuje o tom, jak má vychovávat své děti. Má tři kluky, Míšu, deset let a pak dva sedmileté hochy, dvojčata. Vyprávěla mi mnoho situací, které s ní řeší a vlastně je to celé o tom, že jen reaguje na útoky ze školy, bojí se, co zase po ní budou chtít.

„Přitom oni jsou doma zlatí. Já s nimi problém nemám. Už mě napadla domácí škola, ale já si vůbec netroufám do toho jít.  Pak by nás čekalo každý půlrok přezkoušení, jak bychom to zvládli?“,  pochybuje o sobě i dětech.

„Moni, to bylo přesně to, co mě tu napadalo celou dobu, co to tu vyprávíš, že kluci potřebují být doma s tebou, jen mě zpochybňovalo to, že řešíte peníze a potřebuješ vydělávat,“ utvrzuji ji v jejím nápadu. „Každopádně to, že jsi dala nedávno výpověď z práce jen přispívá k průchodnosti tohoto záměru,“ ještě dodávám.

Jí se totiž spojily dvě věci. Jednak v práci to bylo už velmi zatěžující, a navíc nemá žádné hlídání z rodiny, potřebovala, aby s klukama někdo přes prázdniny byl. Tak se rozhodla, že to bude ona.

„Víš, co je ještě síla?“, pokračuji v tom, co mě k tomu dál napadá, “jak si necháš od někoho říkat, co máš dělat s klukama, jak je trestat, jak jim dávat hranice, jak je odnaučovat být sám sebou.“

„Jo, jo, to je pořád ta moje mamka, která mě neustále upozorňovala na to, že já nevím, že se mám přizpůsobit, že jiní to vědí lépe než já“, vysvětluje Moni své pochybnosti o sobě.

„A co by sis přála Ty?“, dotazuju se, abych věděla, jak s tím pracovat dál.

„Vyliskat učitelku“, okamžitě zná svou odpověď.

No, to se nedivím, pomyslím si a v tu chvíli mně pro ni napadá lék. Přesto mě zajímá ještě jednou odpověď na stejnou otázku:

Homeopatie, kineziologie

Domácí škola

„Pro mě je důležité, aby kluci byli šťastní,“ přidává další variantu a dodává: „dostáváme úkoly navíc, trestá ho tím, jedou šíleným tempem, zajídá stres, brzy se unaví. Vyhořel, říká, že je mu to jedno. Přitom nechtěl přijít na toto sezení, protože by zameškal. Kdybys věděla, co musíme dopisovat, když zamešká jeden den!“

 

 

Rozebíráme, co Míšu baví, co mu jde, co ho činí šťastným a dozvídám se, jak je ohromně manuálně šikovný, jak rád u nich na dvorku něco kutá, vyrábí. Vidí to u svého táty a baví ho to.  Cílím tedy pozornost na splnění jejího přání, tedy kromě toho liskání :-) , což je projev potlačeného hněvu, který budeme řešit lékem.

Povídám jí o unschoolingu, že já bych do něj šla, kdybych ještě teď měla malé dítě. A zároveň ji přibližuju, že vnímám u svého mladšího syna projevy unschoolingu skrze to, že jsem ochotná vidět ZA. Za to, že sedí u počítače a vypadá to, že se jen hrbí, hrká nějaké příšerné degradující hry. Ovšem já se ho ptám, co ho na tom baví, zjišťuji, proč ho přitahuje právě tato hra. A tím, že to dělám už pár let, vidím, že on se učí. Jen to vypadá jinak, než podle nějakých našich klasických představ. Je to postřeh, vnímat detaily, vést skupinu, rychle psát na pc, angličtina, stříhání videí a mnoho dalšího.

My se odnaučili učit se hrou a tím pádem neumíme vidět, poznat, uvěřit, že by to takhle mohlo jako stačit.

Poradila jsem jí, ať se podívá na nějaká videa s Jardou Duškem. Je tam hodně o domácí škole, jak postupovat, kde se registrovat a že není třeba se obávat těch přezkoušení, také o autismu, o cestě ke svobodě. Je to vše propojené.

Tohle jí lahodilo, jak jsem o tom mluvila. Prý to potřebovala slyšet, že není mimo, že je v pořádku, že už dlouho cítí, že to má být jinak, jen neměla odvahu se do toho pustit.

Ještě mě pro ni napadlo jedno řešení, a to změna školy. Jen aby věděla, že jsou i jiné varianty, kdyby si přece jen netroufla třeba i kvůli těm penězům. Člověk se tak může uvolnit, že není jediná cesta ven.

Za tři dny mi napsala: „Podívala jsem se na Duši K domácí vzdělávání a připadá mě, že snad není nic přirozenějšího a vhodnějšího pro nás, než toto vzdělávání. Navíc jsem se dívala, nejbližší rodiny, co takhle učí jsou v Líšni a 5 km od nás v Sivicích, oslovila jsem je, jsou vstřícní a chtějí se dokonce sejít. Do Pedag. psych. poradny nás objednají nejdřív po vánocích, tak můžeme přestoupit do školy, kde to podporují, do Vánoc chodit tam a od pololetí zůstat úplně doma… uvidíme, jediné, co vím, že JÁ TO TAKHLE CHCI! Děkuji Ti moc, jako vždy jsi mi velmi pomohla!“

 

Homeopatie

Postavit se za sebe vůči autoritám

Možná si teď říkáte, zda by nebylo jednodušší zapracovat na tom, aby se dokázala Monika za sebe a kluky více postavit před učitelkou. Jednodušší nevím, ale je to další varianta. Určitě jí v tom bude pomáhat lék, který jsem jí dala, protože postavit se za sebe a opřít se o svoji vnitřní autoritu bude potřebovat i dál v životě. Třeba vůči autoritám, které budou jednou přezkušovat její děti nebo vůbec na úřadech, před rodinou, známými, pro které to bude mimo. A také pro kluky, aby viděli, jak se má každý postavit za sebe. Takže v životě jí to stejně čeká, před tím neutečeme.

To, že jsme vedli celé sezení tímto směrem, je jen reakce na její vnitřní volání, touhu, kterou měla v sobě schovanou a my ji spolu vytáhly na povrch. Stejnou situaci s jinou maminkou řešíme zase jinak. Vždy vedu lidi k tomu, aby se dotkli své vlastní autority a uslyšeli její volání.

Ještě vás může napadnout, kde se nám v sezení ztratila ta Lehká mozková dysfunkce. Neztratila, žádná není. Věřím totiž, že je její dítě v pořádku. Jen je přetížené tím, co se po něm chce a co už je pro něj hodně mimo. A tlačí se tak do něčeho, co není pro něj. Ano, když by to pokračovalo dál, může z toho vzniknout nějaká porucha. Ale pokud odstraníme příčinu, není důvod dělat z dítěte pacienta.

Přijďte na přednášku do Brna, můžeme se o tom pobavit více. 

Fota v celém článku: www.comphight.com – free verze

Homeopatie a dospívající

Koktavost

Nedávno jsem měla v poradně téměř 18 – ti letého chlapce se svojí mámou. Když mi volala, nevěděla, zda objednat raději jeho nebo sebe. Vnímá, že má kluk problémy a ona se za to viní. Dohodly jsme se tedy, že přijdou oba, zaměříme se na něj a uvidíme, kam nás to dovede.

Tomáš, to jméno jsem si vymyslela, působil velmi nepřístupně až nasraně. V telefonu mi jeho máma řekla, že už prošly různé terapie a nic moc nezafungovalo a že chce jít spíš už k psychoterapeutovi než do další alternativní léčby. Ani jsem se vlastně nezeptala, proč se tedy ještě rozhodla ho do další alternativy „dokopat“. Když přicházeli, sdělila mi, že už u mě byli. Před několika lety. A já si to našla. Bylo to v jeho jedenácti.

„Co tě trápí, Tome?“, ptám se na začátku.

„No, hlavně koktavost, ta přetrvává,“ nezapomněl zdůraznit, že už posledně mu to nepomohlo. Aha, dívám se do zápisků a vidím koktavost na prvním řádku. Hmm

„No a je ještě něco, v čem máš problém?“

„Nedotahuju věci do konce a nedělám je včas.“

„A dál?“, pokračuji v otázkách.

„Mám problém s kamarády, že nemám žádného dobrého, žádného, který by byl na stejné vlně jako já.“

Maminka přidala, že ho vnímá jako někoho, kdo se na svět dívá velmi negativně, všechno shodí a není v něm radost. A že to už vedle něj nedává.

Začala jsem se zaměřovat na ty kamarády. Zajímalo mě, co dělá za školu a jaký předmět ho baví a co ho baví tak celkově. Studuje na gymplu, protože nevěděl po základce, čemu se věnovat a baví ho dějepis, historie, především druhá světová válka.

Přirozeně mě zajímalo, zda chce historii studovat dál na vysoké. To neví, protože se tím prý špatně dá uživit. Tohle je častý argument už takhle úžasně mladých lidí, že mají implementovaný do svých hlav takový program. Řekla jsem mu, že pokud chce být šťastný, je třeba jít za tím, co ho baví a zajímá. No, to se tvářil opravdu otráveně, co mu to tady valím do hlavy. Nenechám se odradit a spojuji to s kamarády…

Homeopatie, kineziologie

Nemám kamarády…

„Víš, mě napadá, že to, že nemáš kamarády, nemusí znamenat, že s tebou není něco v pořádku, ale že NEJSI NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ.“ Vysvětlila jsem mu, když je člověk zaměřený na nějakou oblast a vybírá si školu podle toho, tak si přitahuje do svého života ty správné lidi, kteří jsou na jeho vlně. Právě tím, že je zajímají stejné věci.

„No, tak s tím teda nesouhlasím“, sdělil důrazně Tom. Postavil se velmi silně proti tomu, že by měl jít studovat historii proto, aby měl kamarády.

„No, takhle jsem to neřekla a ani nemyslela. Jde mi spíš o to ti sdělit, že ti správní kamarádi pro tebe mohou být na místě, které bude pro tebe taky správné.“

Na gymplu, kde se sejde parta lidí, kteří ještě nevědí, kam chtějí jít, jak se profilovat, to pro introvertního kluka může být opravdu problém. To samé na základce.

„Co si, Tome, přeješ, aby se stalo, jaké je tvé přání?“, stáčím hovor jinam.

„Nejvíc se chci zbavit té koktavosti.“

„Co od toho očekáváš?“, zjišťuji dál.

 “Budu lépe komunikovat a budu mít kamarády.“

Hmm.

„No a co ti přináší dobrého ta koktavost?“, přitvrzuji.

U tohoto typu otázky jsou lidé překvapení a mnohdy dotčení, že by jim jejich dlouholetý problém, kterého se chtějí zbavit, měl způsobovat něco dobrého…Tom bez zaváhání odpověděl:

„No, já se cítím díky tomu výjimečný“.

Jj, přitakám, protože to pro mne není překvapení, “dokážeš si ale představit, že bys o tuhle výjimečnost teď přišel?“

„Hmmm“, tak to na něj zapůsobilo. To spojení, že koktavost mu dělá tuhle službu a že by o ni mohl přijít.

Pokračovala jsem dál v hovoru vysvětlením, že mám v záznamech, že v jedenácti letech ještě kamarády měl, ale že se jim přizpůsoboval. To děláme tehdy, kdy je chceme mít za každou cenu, i když nám to nevyhovuje.

„Ty jsi se ale zřejmě časem rozhodl, že ti to za to nestojí a potřeboval jsi nový postoj vůči nim, jak se vyrovnat s tím, že je nemáš, že tě ponižují, no tak jsi se musel na obranu povýšit.“

Ano, tohle je přirozená reakce člověka. Když ho druzí ponižují a on chce sebe nějak v tom kolektivu ustát, musí si vytvořit nový program, který mu bude říkat, že to jsou blbci a nesahají mu ani po paty.

„A ty jsi na to našel svůj osobitý způsob a tím je koktání. Takže ty nemáš kamarády ne kvůli koktavosti, ale máš koktavost kvůli tomu, že jsi se potřeboval vyrovnat s tím, že nemáš kamarády.“.

Věřím totiž tomu, že když bude na správném místě, tedy v jeho případě studovat školu, která ho zajímá, nebude mít problém navázat přátelství i přes jeho koktavost.

„Máš tedy i přesto, co ti tady říkám, chuť zbavit se koktavosti a tím pádem přestat být výjimečný?“, znovu kladu otázku a zároveň myslím výjimečnost v jeho pojetí.

Mlčí. Nechávám chvíli působit na něj ta slova a pokračuji v monologu:

Jak být originální - homeopatie

Jedinečný, originální

„Ty potřebuješ uvidět, že jsi jedinečný už tím, jaký jsi, stejně jako jsou jedineční i ostatní zase v tom svém. Potřebuješ uvidět, že každý jsme originál, který nemusí dělat nic, aby za něco stál. Potřebuješ to pochopit a pak i zažít v těle. K tomu ti bude pomáhat lék. Když mu to dovolíš.“

Dávám čas Tomovi to vstřebat. Mlčí a přikyvuje, nějak mu to zapadá.

Ještě hodně jsme toho probrali. Na závěr pokládám Tomovi znovu otázku, co si tedy přeje?

„Chci být spokojený.“

Wow. Skvělý. Už není tolik zamřený na problém, ale na to, jak se chce cítit.

„Pokud chceš být spokojený“, vysvětluji, „je třeba si dovolit jít za svým snem, dovolit si JÍT ZA SVOJÍ TOUHOU. I když máš strach a myslíš si, že v tomto oboru nevyděláš.“

Pokouším se rozbít mu jasnost o tom, že jeho zájem o historii je mimo pro praktický život a že záleží na každém z nás, zda v daném oboru prorazíme a vyděláme si tolik, abychom byli spokojení.

„Ano na té cestě jsou překážky. Sám vidíš na mámě, že odešla z nevyhovující práce, začala podnikat, relativně se jí daří, ale i tak spokojená není.“ Shrnuji to, o čem jsme v průběhu sezení mluvili s jeho maminkou.

„Ale zde je jeden podstatný rozdíl. Tvoje máma odešla z práce ne kvůli tomu, aby žila svůj sen, ne proto, aby šla za svojí touhou.“

Ona odešla proto, že se chtěla zbavit šéfa a kolegů, kteří se k ní nechovali dobře. Měla toho dost a říkala si, že když bude pracovat na sebe, tak bude mít klid. Omyl. Teď má potíže s klienty, že nejsou vždy tak spokojení, jak by si představovala, mají mnohdy neskutečné požadavky a má pocit, že by snad chtěli, aby jim šla domů vytírat podlahu.

„Ale to je zase její program. Prostě si myslela, že od toho uteče. Ale neuteče. Po nás se chce, abychom to vyřešili.“ A když se to vyčistí, proč jsme takhle nastavení, že se lidi k nám tak chovají, tak si může užívat své podnikání. Bude mít totiž zdravé hranice.

Na závěr se maminka objednala taky, abychom se na to společně podívali. Ještě mi řekla, že poslouchala nějakého známého zahraničního terapeuta, který říkal, že koktavost je PÝCHA. A teď že tomu porozuměla.

A Tom? „Jak se cítíš, Tome?“, zjišťuji rozpoložení klienta.

„Jinak, líp, uvolněně…“, zkoumá nové pocity, když vstává k odchodu.

„Jo, je to vidět na tvém výrazu ve tváři“, přitakávám.

Ve výtahu se loučím, Tom mi podává ruku a významně mi do očí říká: „Děkuji“.

…………………………………………………………………………………………………………….

Homeopatie skvěle vylaďuje mladé pubertální a dospívající tak, aby jim bylo dobře v sobě.

Foto v celém článku: www.comphight.com – free verze

Srovnávání s druhými nás křiví tak, že se cítíme ukřivdění

Srovnávání s druhými

 

Každý z nás zná určitě situace, ve kterých se srovnává s jinými lidmi. Proč to děláme? Protože nás od dětství nějak porovnávali. Ať už nás tím chtěli povzbudit, abychom byli podle nich lepší, nebo nás ponižovali za to, že lepší nejsme.

V poslední době jsem vypozorovala zajímavé spojení. Kdo se dlouhodobě srovnává s druhými, křiví si páteř. Potřebuje si ji pak „srovnat„.  Má zkrátka problémy s páteří. Často to začíná v dětství plochými nohami, protože už zde je dítě nuceno se porovnávat s ostatními vrstevníky a snaží se dotahovat tedy někoho jiného. Kráčí zkrátka tím nesprávným směrem. Směrem od sebe…

Křivá páteř

Křivdy uložené v páteři

Toto pozorování jsem sdělila své kamarádce. A ona okamžitě připojila další spojení. „Ano, komu se křiví páteř, tak má křivdu, trpí křivdami“. No samozřejmě, to dává smysl. Když se srovnáváme s druhými, máme pocit, že jsme na tom hůř, trpíme tím, že jsme obětí nějakých podmínek a cítíme křivdu nad tím, že se nám tak nedaří jako těm, se kterými se porovnáváme.

Uff, jak z toho ven?

Když se budete cítit špatně kvůli tomu, že vidíte na druhých něco lepšího, úspěšnějšího, krásnějšího, na chvíli se posaďte a vnímejte své pocity. Dovolte si cítit vše, co cítíte. Křivdu, nespravedlnost, hněv, smutek, sebelítost, závist, nenávist. Možná vám to přijde teď přehnané, co tady vypisuji za pocity. Ale věřte, když se ponoříte dovnitř sebe a dovolíte si vše cítit, i takové emoce tam najdete. Tedy pokud budete schopní být k sobě upřímní.Tohle je ovšem jen první krok.

Představte si před sebou tu emoci, ten pocit – třeba křivdu. Představte si ji. Jak vypadá? Ano, třeba jako ohyzdná stařena. Dívejte se na ni a vnímejte, jak se cítíte. Bojíte se, nebo je vám odporná? Řekněte jí to. „Mám z tebe strach.“ Nebo: „Jsi mi odporná.“ Dýchejte a znovu vše prožívejte. Jak ji vnímáte teď? Už vám možná nepřijde tak hrozná. Dovolte jí, aby do vás vstoupila, přijměte ji. Nechte ji splynout s vámi. Pozvěte ji k sobě: „Pojď ke mě, chci tě přijmout…“ Je to emoce, která k vám patří, je vaší součástí, tak ji prostě přijměte. Věřím, že teď už cítíte klid.

A pokud to nejde, pokud ji nejste schopni přijmout, tak i to si dovolte. Zatím není ten správný čas přijmout tu emoci. Možná zítra, pozítří…uvidíte.

A co následuje dál?

Co si ve skutečnosti přejete Vy?

Co si ve skutečnosti přejete Vy?

Teď si uvědomte další důležitou věc. To, co vidíte na druhých, co mají, čeho dosáhli, často nemusí být vaším přáním. Zkuste to připustit, že možná usilujete o dům, partnera, peníze, úspěch v podnikání, dovolenou u moře jen proto, že to vidíte u souseda, kamaráda, známých a prostě se vám to líbí. Ale je to skutečně i vaše přání? I vy to chcete přesně tak? Zkuste začít hledat, co chcete právě vy? Možná to, že jste nedosáhli vysněné dovolené není o tom, že jste neschopní smolaři, ale naopak, možná to skutečně není ani vaše přání. Možná právě vy nepotřebujete jet k moři nebo na hory, možná máte radši zajet si někam do přírody v české republice nebo raději kutíte na zahradě bez lidí.

 

Jako kdyby majoránka chtěla mít listy jako bazalka...

Jako kdyby majoránka chtěla mít listy jako bazalka…

Uvidíte. Pokud pocítíte úlevu, tak je to ono. Ale tohle vám nebude stačit k tomu, abyste se přestali srovnávat. I zítra se může stát, že u svého kolegy uvidíte, že je šikovnější než vy. Že se mu daří nabízet produkty vaší firmy lépe než vám. A zase se cítíte blbě. Udělejte si celý proces znovu. Až budete mít čas a náladu. Uleví se vám. A pak i jasněji uvidíte, že vám jde třeba zase jiná pracovní oblast a v té jste prostě jednička. Nebo zjistíte, že prodej ve vaší firmě není vaše silná stránka a tak potřebujete přeložit na jinou pozici nebo hledat jinou práci. Prostě se vám může stát, že uvidíte svůj život trochu jinak. A to vás může vést ke změnám, které vás uspokojí. A to už stojí za to, co říkáte?

 

Homeopatická cesta, jak léčit své křivdy, je možná zde

Foto v celém článku: www.compfight.com. Děkuji za tuto možnost. 

Máma křičí na děti

Energie táty

Klientka, říkejme jí Radka, se rozchází se svým mužem. Je na mateřské, má dvě malé děti a bydlí s nimi v pronajatém bytě. Je plná křivd, nasranosti, agrese a hněvu, zklamání, sebelítosti …To vše se ukazuje na denodenní péči o děti. Ony tááák „zlobí“, že z ní vytahují vše, co jsem výše popsala. Ty emoce. Křičí na ně, má chuť je zabít, jak ji provokují v tom šíleném hněvu.

Zastavuji ji při první emoci, ve kterou propukla hned při úvodních větách. Vedu ji do vnímání svého těla, abychom se spojili s tím, co je pod tím vším. Vedlo nás to k otci. Ten, kterého celý život odsuzovala za jeho agresivitu, jak ji projevoval, když chtěl mít klid u televize…Jak byl vlastně pořád pryč – buď v práci nebo pak raději v dílně. Uviděla, že to byl jeho způsob, jak s nimi nebýt a chránit je od zbytečných konfliktů, protože v něm spouštěly obrovský hněv, jež si pak na nich vyléval.

Vedla jsem ji k tomu, aby na sebe nechala působit to, jak se s ním cítí. Nejdřív jsme prošly emoce, které v ní spouštěl – nasranost na něj, jaký byl a taky to, jak kvůli němu vlastně teď dělá to samé. Je důležité prožít ty emoce, dovolit si je cítit, abychom se mohly posunout dál.

Pak jsem ji vedla k tomu, aby se dívala, co jí její otec může dát, co od něho vlastně potřebuje. Energii, která je tu pro ni. Vnímala, že sám je slabý, že nemá dost pro ni. „Buďte tedy menší, staňte se dítětem a řekněte mu: já jsem tady dítě a potřebuji tátu“.

Dohodly jsme se s paní, že toto sezení nahrajeme, aby se k němu mohla vracet v těchto vypjatých dnech. A tady, s jejím laskavým dovolením, vkládám malou část, můj monolog, věty, které mě k ní napadaly právě v této chvíli, kdy sedí malá před tím tátou….

Opři se o energii svého táty

Energie táty

Opřeme se o strom…

Ano, táta tu energii pro nás má, jen si dovolme ji přijímat. Najděme si „svůj“ strom a choďme za ním a opřeme se, když se necítíme dostatečně vyživení, naplnění, když se cítíme oslabení, bez energie. Dovolme, aby ta energie přitékala, abychom se dosytili, naplnili. A mohli pak být tady zase pro své děti.

 

 

 

 

 

Úvodní foto: www.compfight.com, foto dole: archiv autorky příspěvku

Žárlivost, závist

Žárlivost, závist

Popíšu vám zde zkráceně sezení s klientkou. Nejdřív jsem chodila po lese a nahrávala si myšlenky do mobilu. Článek je přepis toho, co v něm povídám, takže je občas trochu kostrbatý. Komu se nechce číst nebo nemá čas, může si poslechnout nahrávku (11a půl minuty) zde, jen jsem ustřihla první dvě slova: Paní se…: 

ŽÁRLIVOST, ZÁVIST

Odsuzuji sebe za své pocity...

Odsuzuji sebe za své pocity…

Paní se velmi, velmi ve svém životě nepřijímá v tom, jak se cítí. Postupně pojmenovala to, že někomu závidí, žárlí na manžela nebo kdysi na přítele, že žárlí na kamarádky, které se baví spolu bez ní, má problém dát svého syna tchýni a zažít to, že by se s ní on měl dobře. Žárlila by na to, že jemu je s někým jiným taky dobře. Přiznala si, že žárlí i na svého muže, protože syn jeho společnost vyhledává častěji než tu její.

Každou větu, ve které  pojmenovala tyto své pocity, okamžitě shodila. Je to tak pro ni hrozné, přece se takhle nemůže cítit. Pokaždé měla tendenci to obhájit, protože se v tom cítila.

Vedla jsem paní k tomu, že to  přece musí mít  nějaký důvod, jen jsem v tu chvíli nevěděla, jaký. Ale říkala jsem, že to jsou věci, které nám pochází z dětství a že k tomu skutečně důvod máme. Abychom se k němu mohly dostat, tak se potřebujeme v daném okamžiku přijmout v tom, jak to zrovna máme. I když jsou to podle našich představ hnusné věci, hnusné myšlenky, hnusné pocity, nepatřičné pocity, které nám rodiče a jiné autority roky vymlouvaly. Přece takhle nemůžeme myslet, nemůžeme cítit.

Jenže paní tomu nerozuměla, nemohla to  k sobě pustit, přijmout, i když jsem mluvila o tom, aby si to dovolila. Vnímala jsem, že to skrze ni úplně prochází ven. Zkoušely jsme jít do těla, abychom to tam vyčistily, jít do nějaké minulosti, zkoušely jsme o tom mluvit, ale nešlo to.

A já jsem se pokoušela  z různých možných úhlů a pohledů, z různých možných přístupů k ní jít, abychom se k tomu dostaly. Ale to nešlo. Byla tam bariéra, vnímala jsem, jak narážím. Jak ta paní to k sobě nepouští. A působilo to na mě, že je jí nepříjemně. Napadlo mě, že může mít pocit, že na ni tlačím. A že ona to odráží, protože jí je to nepříjemné. A tak jsem to pojmenovala a ona zpočátku říkala že ne, že to není nepříjemné. Ale že vlastně má strach. Má strach, že se něco dozví. O sobě. Že něco zjistí. Je to tak silné, že se toho bojí.

A to byl první  zásadní pocit, od kterého jsme se odrazily a já jsem řekla: „Dovolte si ho cítit. Chápu, že se bojíte.“ Je to naprosto pochopitelné a časté. Bojíme se jít do té hloubky, do svého  nitra. Právě ze strachu, že něco zjistíme. Je to tak. A ona si to dovolila cítit. Ještě jednou to pojmenovala, protože to pojmenování velmi, velmi pomůže. A tak řekla: „bojím se, že něco zjistím“. A dovolila si to cítit, chvilku v tom pocitu byla a tam se to obrátilo. Tam se uvolnila a řekla: „jo, mě se hrozně ulevilo“.

Strach zjistit, co se o sobě, jiných dozvím...

Strach zjistit, co se o sobě, jiných dozvím…

A to je ono. My se bojíme něco cítit, ale přitom nás čeká úleva, když jdeme do toho pocitu. A tenhle úkon, takhle věc úplně zázračným způsobem rozpustila tu hradbu, rozpustila to, jak jsem narážela na ni, na tu její hranici. Na to, jak se někde bránila. A ona už se přestala bránit. Tak jsme pokračovaly dál a šly jsme do nějakých situací. Zjistily jsme, že se to týká její bytostné existence. Ona mluvila už předtím o tom, že je ze tří dětí. Ona je třetí v pořadí a další tři sourozenci, kteří byli po ní, byli potraceni. A naše paní klientka se ptala maminky, jak to bylo s ní. Protože to, když tam ten potenciál toho úmrtí je, tak jí to určitě vrtalo v hlavě. Maminka jí říkala, že jí chtěli, že kdyby ji nechtěli, tak by ji určitě dali pryč.

A já jsem začala cítit, že tady je kořen problému. Řekla jsem jí, že maminka určitě říkala pravdu, že kdyby ji nechtěli, tak by ji dali pryč. Že tomu skutečně věřím, že mluvila pravdu, ale že tam je ještě jedna pravda. A právě to, že když se narodilo další třetí dítě po roce, že určitě musela mít myšlenku, nápad, jak to zvládne a jestli ji nemá dát pryč. A ta paní už začala slzet a říkala: „jo, jo, jo, já jsem to celou dobu cítila, ale mamka mě řekla tohle. Ale má mě ráda, ne?“ Já říkám: „ano, to že vás má ráda, nevylučuje to, že o tom uvažovala“. A v její situaci to bylo naprosto pochopitelné. Že byla v náročné, zoufalé situaci a že ji tahle možnost napadla.

A co chci sdělit, proč to chci sdělit i vám ostatním, je to, že my máme kolikrát ze sebe tak nepříjemný pocit, že jsme takoví, že se nějak chováme, že jsme nepřijatelní, že vůbec máme takové myšlenky, ale to má důvod. To má, sakra, nějaký důvod.

A tady u té paní jsme objevily, proč má nedůvěru, proč žárlí, proč si hlídá, kdo s kým je, proč má problém půjčit to dítě své tchýni…protože se bojí, že o něj přijde. Bojí se. Ona bojuje za svoji vlastní existenci, za právo žít, za to, že si zaslouží místo tady na tom světě. A to je právě to léčivé, když se s tím spojíme.

Na závěr sezení dostala klientka lék, který jí pomůže dál čistit to téma, aby se jí dařilo v životě volněji. 

Všechny fotky v článku jsou použity z www.compfight.com free verze.