„Ach jo, zase škola…“, truchlí mé děti již týden před vypuknutím…

No, tak tu sedím 1. 9. 2014 a děti jsou už zase ve škole. Strašně se jim nechtělo jít.

Říkám jim: „buďte rádi, že máte tak dobrou školu„. Chodí totiž do Montessori. No jo, ale i tato škola se musí nějak přizpůsobit směrnicím státu a tak i přesto, že je v mnoha ohledech super, se tam neučí vždy ještě tak, aby to bylo fakt v souladu s dětmi, jejich potřebami a zájmy.

Říkám jim, buďte rádi a přitom si uvědomuju, že je to jenom rozum, který jim to říká. Oni jasně cítí, co chtějí a co ne. Jen my jsme se naučily žít jinak.  Na svých terapiích učím lidi žít v souladu sami se sebou, s tím, co chtějí. Protože to jediné je zdravé.

Možná nebudete souhlasit, možná mi budete oponovat a možná mi budete nadávat, ale já mám pocit, že se moje děti nejlépe učí u počítače. V tuto chvíli. Dlouho jsem s tím bojovala, nechtěla je rozumem pouštět tak dlouho, dávala jsem jim různá omezení atd, no asi jako většina z nás.

Jen jsem si říkala, že není něco v pořádku, když oni tak po tom touží, tak protestují, když jim ho zakazuji. Rozhodla jsem se na počítač podívat jinak. Uvažuji: „hmm, když je ten počítač tak škodlivý, když tolik zla páchá na dětech, proč tedy je? Proč nám naše doba tohle nabízí, je to opravdu jen zlo?“ A najednou mi začalo docházet, že i tohle všechno má svůj smysl. Otevřela jsem se tomu, aby se mi ukázalo, jaký? No a přišla první vlaštovka – děti se tam úžasně učí jazyky. Poslouchají anglické a německé latsplayery, kteří jim ukazují, jak mají kterou hru hrát. Hmm, hodně se v tom zlepšily, myslím v těch jazycích. Mohou poslouchat české a také poslouchají, ale oni velmi často poslouchají ty zahraniční. Prý jsou lepší. A tak jim to stojí za to.

Tak jsem si řekla, ok, dobrá, budu to pozorovat dál a nechávala jsem je na pc déle. Čas od času mám pochybnosti, zda to fakt nepřehánějí, nechtějí tolik chodit ven. A to by přece měli. Jo, dokud jsem toho staršího nutila aspoň na chvíli ven, když chce být na pc, tak to vyvrcholilo tím (mimo to, že jsme se pořád kvůli tomu hádali), že už v chladnějším podzimním počasí seděl na lavečce a čekal, až mu odplyne čas, který musí strávit venku. No, tak to jsem si taky říkala, že je to někde ujeté. Tak jsem mu aspoň zařídila pohyb v plavání jednou za týden, když nechce se mnou jezdit na kole či na brusle nebo hrát fotbal či badminton. Mě baví cokoli.

Chodil tam jakž takž rád, i když jsem ho tam musela fakt „dokopat“, ale postupně čím dál míň a měla jsem pak pocit, že už s kamarádem, který byl také rodiči donucen, chodili „za plavání“. Má to smysl do toho dávat peníze?

No a když tedy jsem zase o počítači a jeho množství pochybovala, zjistila jsem, že se mí synové přes skype domlouvají s ruským klukem v angličtině. Prostě hrají a v rychlosti na sebe mluví anglicky. Hmm, tak to mě přišlo jako bomba. Takhle jednoduše procvičovat jazyk na tom, co ho baví a zajímá. To je fakt, fakt dobré.

Zkrátka, když pochybuju, zda je to správné, přijde mi takový nějaký signál. Musím říct, že vůbec nevím, co „z nich bude“, vůbec nevím, zda je to dobře, ale vím, že nemůžu jinak. Protože když to chci jinak, podle něčeho, co rozumem vím, co jsem se naučila, že je správné, tak mi to děti předhodí k sežrání teda fest. Tak se nechávám vést mezi naučeným a tím novým a jen s důvěrou a občasnými pochybnostmi sleduju, co z toho všeho jednou bude.

Chci ještě na konci zmínit, že jsem vděčná, že děti mohly zažít a zažívají Montessori školu. Není ideální, jak jsem na začátku čekala, ale neměnila bych. Pokud mají ještě chodit do školy, tak super, že zde. Velmi ji doporučuji jako alternativu ke klasickému školství. Naše škola je tato.