Minulý týden jednoho dne odpoledne jsem šla do kuchyně udělat si pro sebe a své děti ledovou kávu. Pochopitelně pro děti bez kofeinu :-).
Jsem v plavkách, protože se sluním na balkoně a v tom někdo zvoní. Ach jo, kdo to může být? Já nemám neplánované návštěvy, takže to bude buď někdo s letáky, aby je mohl dát do schránek nebo někdo z domu. Že by sousedka nám zase napekla buchty? No jo, jenže nám je dávala včera, to zase nedělá tak často, přemítám. Znova zazvonění. No, jo, sakra, kdo ale otevře? Kluci jsou v trenkách a já mám jen plavky. No, tak si přehazuju jen takový pléd přes sebe a vykukuju ze dveří od bytu. Vím, že tam máme ještě jedny prosklené dveře, tak když bude potřeba se ještě přioblíct, tak to ještě můžu udělat. Za sklem lítají dvě malé děti mladé maminky, sousedky z dalšího bytu. Hned jí otevírám, ta na mě ještě nezvonila.
Občas se potkáme, poklábosíme, já se rozplývám nad jejími roztomilými dětmi a to je vše. Omlouvá se mi, že ruší, ale přišla se zeptat, zda bych jí mohla pohlídat toho malého broučka. Potřebuje jet s tou starší dcerkou – tříletou – na pohotovost. No, já zmatená, ona zmatená, pobíháme po chodbě, chytla jsem od ní paniku a říkám, že samozřejmě. A mám hned otázku: “mám ho hlídat u nás nebo u vás?” Ona neví, jen mi říká, co kde najdu pro toho malého…Já ještě v rámci zbytku uzemnění jsem schopná si jí říct o její číslo mobilu a dávám jí to své.
Ona celá zděšená mi říká, že vůbec neví, zda to se mnou malý vydrží, že ještě nikdy takhle nebyl bez ní a že je mamánek. To mě sice moc nepovzbudilo.
Ježkovy a proč si ho nevezme s sebou?, proběhne mi v hlavě, vždyť to je snad lepší varianta než ho nechávat tady, ne? Ale nechci ji ještě více plašit, i tak má dost. Do toho vidím, jak dcerka, kvůli které tu stojí dvě ženy v panice, vesele pobíhá i s bráchou, oba se smějí, no, velká zábava. Nu, tak to si neodpustím otázku, “co jí vlastně je?”
Prý má vysokou horečku. Hmm, říkám si, no a co? Ale nevyslovím. Ptám se a “jak dlouho?” No, prý už od rána. No, to mě podrž, tak ona má od rána horečku a už s ní jede na pohotovost? No, polknu a mlčím, protože teď není vhodná chvíle na to, abych jí to rozmlouvala nebo dávala jakékoli mé chytré rady. Paní už něco rozjela a má k tomu svůj důvod. Jo, chápu to, já také zažívala paniky, když byl starší syn ještě hodně malý. Tak ji nechám být a zrovna zvoní domovní zvonek u dveří, že už přijela sanitka.
Ona ještě chvilku šílí, jak to malý zvládne. Já jí hrdinně říkám, že to určitě zvládneme, ať ji uklidním, má toho s dcerou dost. Odchází a já si beru do náručí malého ročního chlapce a jdu s ním nejdřív k nám do bytu. Kluci hledí, co to nesu, tak jim vysvětluji situaci a prosím toho mladšího, aby mi dodělal tu ledovou kávu a přinesl mi ji do bytu k sousedce. Mám žízeň, je vedro šílené a já jdu s malým k nim domů, aby byl ve známém prostředí.
Jemu samozřejmě už dochází, že není v těch správných rukou a začíná plakat. Tiším ho, vysvětluji mu, že maminka jela do nemocnice se sestřičkou a že se určitě zase vrátí. No, samozřejmě to nepomáhá a malý pláče a pláče. Pokládám ho na zem do jejich obýváku a vidím hračky. Zkusím si s ním hrát. Pozoruje mě, jak skládám kostky a bořím je, jakože je to sranda, ale pro něj to očividně sranda není. Hmm, tak beru nafukovací míček a posílám mu jej. Jo, sleduje mě bedlivě, chvilku zastaví pláč a pak zase pokračuje. No a tak pořád dokola.
Hmm, zkouším další věc. Knížka. Ukazuji mu na obrázky a něco k nim mluvím, s žádným účinkem na zlepšení nálady.
Nevím, jak dlouho tohle bude trvat. Už dloooouuuho jsem nehlídala dítě. Malé dítě. Nemám strach. Jen si říkám, jak tohle oba dva vydržíme? A jak dlouho to bude trvat? Jdu se na to vyčůrat. Samozřejmě si malého beru s sebou na záchod, posadím ho na zem přede mě a hned se mi vybavilo, jak jsem to takhle dělávala s mými dětmi. Ty jo, to pak byla oáza, když jsem se mohla vyčůrat někdy i sama :-).
Vracím se zpátky, malej pořád pláče. Umývám si ruce a beru ho znova do náruče a opět mu opakuju, že maminka přijde. A začínám mu říkat, že chápu, že fakt chápu, proč pláče, že chápu, jak se cítí. Hladím ho po hlavičce a nechávám ho plakat.
Sedám si na pohovku a pokládám malého do klína. Sedí na boku, hlavičku si opírá o můj hrudník a pláče a pláče. No, musím říct, že jsem vlastně klidná, hodnotím situaci a to, jak se cítím. Snaha si pohrát a odvést pozornost nevyšla a snažit se už nehodlám. Je to ztráta energie. Co můžu vlastně dělat? Nic. Jen tak být, být tu s ním a dovolit mu, aby plakal. Proč by sakra neplakal, když nemá maminku a neví, zda ještě přijde. Chvilku se zase nořím do svých myšlenek, napadá mě, jaké to musí být pro dítě, když ztratí rodiče, když prostě fakt pak není?
Vracím se zpátky, trochu se pohýbu v těle, abych se usadila tak, aby to pro mě bylo pohodlné. Nevím, jak dlouho tady takhle budeme. Jeho si nechávám na hrudi mezi prsama, zvedám nohy a opírám si je o konferenční stolek a začínám zpívat. Jo, zpěv, můžu něco dělat, můžu zpívat :-). Jak je to už dávno, co jsem zpívala svým dětem, abych je uspala :-). Tak pobrukuju monotónně HALÍ, BELÍ, pořád dokola. On se uklidňuje, pláče sice pořád, ale fakt tak jen trochu. Tak sedíme a jenom jsme. V situaci, ve které jsme se oba najednou ocitli.
Opět mě myšlenky zavedou k zamyšlení, jaké trauma z toho klučík bude mít? Už si představuju, jak přichází do terapeutické ordinace a ve vzpomínkách se vrací do dávného dětství do vzpomínky, kterou už ve vědomí neměl. Ty jo, profesionální deformace, vytrhujou mě další myšlenky….
Znova si říkám, že nechápu, proč si ho ta maminka nevzala s sebou. Jestli jí to přišlo příliš náročné tam mít obě děti? Jiný důvod mě fakt nenapadá.
Malej pláče míň a míň, zabliká ve mě jiskřička naděje, že usne. Ty jo, to jsem dobrá, si pomyslím, pokud se to fakt stane…v tom mi zvoní telefon. “Tady Dana, jsme v nemocnici a čekáme, je tu hodně lidí.” No jo, co se taky dalo čekat :-(. “Jak na tom je malý?, zjišťuje. Sděluju jí, že je mnohem klidnější, že to spolu zvládneme. Moc jí to asi neuklidnilo, když slyšela, jak tiše pláče.
Opět poposedám, abych si udělala nově pohodlí, on do mě zase uléhá a pokračuje v pláči. Teď přidal, tak já zase začínám broukat. Mám zavřené oči a zpívám. A vždy, když přidá v pláči, tak ho ještě navíc pohladím. Jo, chci mu dát najevo, že je naprosto přijatý v jeho emoci. To pro něj mohu udělat. Že je v pořádku, že pláče, že je v pořádku, že smutní. Safra, co by vlastně člověk potřeboval víc?
Vůbec nevím, jak dlouho tu tak sedím, když znovu zvoní mobil. “Už jsme skončili a jeden můj známý mě bere autem, takže budeme za chvíli doma.” To už dávám mobil na hlasitý odposlech, ať brouček slyší svoji maminku. Ten začíná ještě víc plakat, já se s ní loučím a říkám mu, že maminka už opravdu za chvilku přijde.
Znovu zpívám a uklidňuju ho zpěvem pořád té samé melodie. V tom se otevírají dveře a totálně zpanikařená maminka vtrhává za námi a okamžitě bere malého do náruče. Úplně ji chápu, také jsem mívala takové paniky, když jsem měla pocit, že to mé dítě muselo strašně trpět. Vnímám, jak ta maminka trpí kvůli svému vlastnímu vnitřnímu dítěti, které si také něco takového zažilo. Myslím, ten pocit. Proto je tak šílená z toho, přitom její syn kromě toho mírného pláče byl vlastně docela v klidu.
Maminka mi děkuje a nabídne mi víno. Do toho ta tříletá holčička si ke mě přisedne a okamžitě scanuje mé nehty. Mám tam lak s barevnými třpytkami. To se jí líbí a hned mě vyzývá, abych jí také tím lakem namalovala nehty. Maminka jí zdvořile vysvětluje, že mě nemá obtěžovat, ale já nějak ještě nemám chuť odtud odcházet, chci se dozvědět víc a tak souhlasím s lakováním. Odskočila jsem domů pro lak a vracím se zpět.
Stále mě dotírá otázka, proč si malého nevzala raději s sebou, když tak těžce nesla, jak to malý zvládne? Řekla, že jí nedovolili si ho vzít, přestože jim sdělila, že žije sama a nemá tu nikoho, kdo by jí dítě pohlídal, protože známí jsou na dovolené. Poradili jí tedy, ať osloví nějakou sousedku, že prostě druhé dítě do sanitky nevezmou.
Ty jo, tak to hledím. Vůbec jsem nevěděla, že to nejde. A nějak asi nechápu proč, ale to už nemá cenu zkoumat. No a tak se jí ještě zeptám, co jí tedy v té nemocnici dělali. Dali jí injekci a nemá teď chodit pár dní ven. Hmm. Ptala jsem se, že mě přišlo dost předčasné jezdit do nemocnice. Ona řekla, že si jen nevěděla rady a chtěla se jich tedy zeptat, co má dělat a oni ji hned poslali do nemocnice. Prý s ní o tom nediskutovali. Zmínila totiž, že prý má chvílemi zhoršené dýchání. A prý už s ní jednou zažila zápal plic, tak se fakt bála. Jo, tak už to chápu, proč ten všecek humbuk.
Vidíte, jsme sousedky a vůbec o sobě nic nevíme. Dala jsem mamince na sebe kontakt, ať ví, co dělám s tím, že mi může zavolat nebo zaskočit, když se zase něco bude dít. Že jí ráda poradím. Může si tak pro příště sobě i svým dětem ušetřit spoustu stresu a starostí.
Jak napsala jedna maminka:
Dobry den, lék jsem vybrala. Postupně jsme si střevní virózou prošli celá rodina a to ke všemu na dovolené v Itálii. Ještě že jsem sebou měla váš ebook a 40 léku. Moc nám to pomohlo a jak jste nedávno psala, ušetřilo nám to i peníze za lékaře v zahraničí. P. N.
Přeji nám všem, ať zažíváme čím dál méně stresu s našimi ratolestmi :-).
