Pohádka o Srdíčkovi a Srděnce
V Tělíčkovém království panoval řád a pořádek. Všichni byli na svých místech, dělali, co měli, a dařilo se jim dobře. Vládnul tam král Mozkomil – moudrý, chytrý a spravedlivý.
Jednoho dne se však stalo něco nečekaného. Uprostřed Tělíčkového království Srdce vynechalo tlukot ve svém pravidelném rytmu.
Zachvěl se celý oběhový systém, vyděsil se nervový systém a všechno bylo okamžitě nahlášeno přímo králi.
Král Mozkomil všechny uklidnil a vyzval je, aby pokračovali ve své práci. Nejhorší by bylo začít panikařit – nejdřív bylo potřeba zjistit, co se vlastně děje.
Skrze svou dokonalou síť nervových vzruchů si král předvolal Srdce k vysvětlení.
Srdce mu tiše sdělilo, že už nedokázalo unést tíhu smutku, nespokojenosti a nesebelásky, kterou na něj dlouhodobě přenášel Člověk, jemuž celé Tělíčkové království věrně slouží.
„Jak to, že jsi mě neinformovalo dřív, že je na tebe takový tlak?“ zlobil se král na Srdce.
„Informuji tě teď,“ opáčilo dotčeně Srdce. „Chtělo jsem to zvládnout samo a nešířit paniku. Vždyť to dělám z lásky k našemu království,“ hájilo se podrážděně.
„Chápu, chápu, jsi skvělé,“ zmírnil král svůj hněv. „Ale od toho jsem tu já, abych udělal nápravu včas, než dojde k něčemu tak vážnému. A pokud mi chceš pomoci, zapojím tě, moje milé Srdce. Pošleme tvého Srdíčka – pravou polovinu srdce – k Člověku, aby situaci napravil.“
„Jak si přeješ, pane,“ sklonilo se Srdce. „Hned zítra ho vypravím z Tělíčkového království do Člověčí země.“
Nazítří vyrazil Srdíček na cestu. Srdce ho vybavilo telepatickou komunikací se Srděnkou, levou částí srdce, která byla povolána, aby Srdíčka na čas zastoupila.
Srdíček usedl na energetický obláček a nechal se unášet z Tělíčkového království ven do světa lidí. Srdce mu poradilo, aby nevěřil všemu, co lidé říkají. Tomu Srdíček nerozuměl, ale slíbil, že si na to bude dávat pozor.
Když se ocitl na povrchu kůže Člověka, kterému celé Tělíčkové království sloužilo, zjistil, jak je Člověk obrovský. Doteď si nic takového nedovedl představit. Pochopil, že musí vylézt až nahoru k hlavě, pokud se má s Člověkem domluvit.
Trochu to klouzalo, ale nakonec se vysoukal až na rameno. Odtud začal k Člověku promlouvat:
„Zdravím tě, Člověče. Jsem velvyslancem Tělíčkového království a mám za úkol zjistit, proč jsi smutný tak, že naše Srdce začíná vynechávat pravidelný tlukot.“
Nic se však nezměnilo. Dokonce se zdálo, že ho Člověk vůbec nevnímá. Srdíček zesílil hlas, ale stále nic. Když už si skoro vykřičel hlas, rezignovaně usedl na rameno a vzdychl.
Vtom ho uslyšela Srděnka:
„Musíš k Člověku mluvit jinak. Dívej se na něj a vnímej jeho energii. Pozoruj a ciť.“
A tak Srdíček začal Člověka vnímat. Celého. A najednou na něj dolehl hluboký smutek. Začal cítit strach a nedůvěru Člověka v život. Vylekalo ho to tak silně, že se celý otřásl. Pocítila to i Srděnka.
„Co se děje?“ ptala se.
„Já nevím… náš Člověk má strach a nevěří životu. To je naše zkáza!“
Srděnka ho však uklidnila:
„Vzpomeň si na slova našeho Srdce. Nevěř Člověku!“
„Ale jak mu nemám věřit, když celou mojí Srdíčkovou bytostí cítím jeho nedůvěru?“
„A právě to tě mate, Srdíčku. Prožíváš něco, co není realita. Jen jsi to do sebe vpustil.“
„Dobře… děkuji ti, Srděnko, že jsi mi připomněla, že to, co cítím z Člověka, není celá pravda.“
Srdíček se zase vrátil k sobě a najednou věděl, co má dělat. Sedl na energetický obláček a nechal se přenést přímo před Člověkův obličej.
Uvědomil si, že je Člověk krásný – má velké oči, dlouhé řasy, vlnité vlasy… ale zároveň z něj čiší hluboká, zhuštěná energie. Srdíček seděl na obláčku a dával pozor, aby se do ní znovu nezamotal.
A tehdy si ho Člověk konečně všiml.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jsem Srdíček, vyslanec z Tělíčkového království, které ti celé oddaně slouží. Jsem tu proto, abych zjistil, co se s tebou děje, že jeden z nejdůležitějších občanů – Srdce – vynechává tlukot a ohrožuje fungování celé říše.“
„Já o ničem nevím,“ odpověděl Člověk. „Ale je pravda, že mě to taky zarazilo. Jen jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Mám svých starostí dost.“
„Cože? Jakých starostí? Copak fungování Srdce není dostatečný důvod se tím zabývat?“ hřměl ohromený Srdíček.
„Ty se ptáš, jaké já, máma, mám starosti? Víš, kolik toho musím zařídit? Péče o děti, starosti doma, komunikace s mužem vázne, v práci je tlak na výkon… nevím, co dřív.“
Srdíček se zastyděl. Vůbec netušil, jaký život Člověk žije. Seděl na obláčku, díval se na něj a zachmuřil se. Pocítil tíhu celé situace. Přestal si věřit, že to zvládne – a začal pochybovat i o Člověku. Celý ochabl.
Srděnka to okamžitě pocítila:
„Co to, prosím tě, děláš, Srdíčko? Já tu jedu práci za tebe a ty tam ochabuješ a pochybuješ?!“
To Srdíčka vytrhlo z apatie. Vzchopil se, otřásl se a ucítil nové odhodlání.
„Co se to se mnou děje, Srděnko? Jako bych byl někdo jiný.“
„Zase jsi uvěřil Člověku. Začal jsi cítit jeho pocity a úplně jsi je nasál. Vpustil jsi do sebe jeho nedůvěru.“
„Uff… máš pravdu. Ale je to tak silné, že to nedokážu ovlivnit.“
„Chápu. Možná proto nás Srdce vybavilo telepatií – abys měl v takových chvílích někoho mimo dění, kdo tě vrátí zpět k sobě.“
„Jsem ti tak vděčný. Jinak bych tu zůstal zakletý ve Starostech Člověka.“
Srdíček se opět zadíval na Člověka.
„Když zůstaneš v tom, co teď prožíváš, bude Srdce vynechávat častěji. A to ovlivní celý tělní systém. Dovol mi ti pomoci to změnit.“
„Změnit? Jak můžu změnit všechno to, co mě tíží?“
„Přestaň věřit tomu, co žiješ. Starosti ti zamořují systém. Vytvářejí tlak, pochybnosti a nakonec nedůvěru v život.“
„Co ty o tom víš? Jsi malý Srdíček! Jak můžeš radit o životě, když ani netušíš, jaký je?“
Srdíček se obrátil k Srděnce:
„Srděnko, Člověk mi nevěří. Vidí mě jako malého. Potřebuji tě – aby viděl i tebe, abychom byli úplní.“
„Ne, Srdíčku,“ odpověděla jemně. „Člověk musí udělat změnu sám. Dokud neuvěří sobě, nepomůžou žádná slova.“
Srdíček se obrátil k Člověku:
„Dívej se na mě, Člověčí ženo. A řekni mi – jak se cítíš?“
„Naštvaná. Umořená. Pod tlakem.“
„Dívej se dál… a prožívej to, co jsi právě řekla.“
Člověčí žena se zastavila, dívala se na Srdíčka a po tvářích jí začaly téct slzy hněvu. Pocítila tíhu vlastního života.
Zdálo se jí, že Srdíček světélkuje – jako by byl větší, energičtější.
„Jak se cítíš teď?“ zeptal se.
„Líp… ale stejně mi dochází, že přijdou děti a všechno začne znovu.“
„To jsou jen myšlenky, které tě odvádějí od sebe. Nech je být.“
„A teď?“
„Cítím strach… jak to zvládnu. Cítím se ohrožená.“
„Dobře. Prožij to.“
Žena propadla strachu a opět plakala. Po chvíli zvedla hlavu… a spatřila, že Srdíček září a je mnohem větší. Najednou viděla jeho velikost a sílu. Pocítila vůči němu úctu a vděčnost.
Srdíček to cítil – ani mu to nemusela říkat.
„Tak, Člověčí ženo,“ oslovil ji pevně. „Nezapomeň: nevěř tomu, co vidíš. Zůstaň u sebe – tady, v tomto stavu. Odtud všechno zvládneš tak, že tě to nebude vyčerpávat, ale naopak ti to přinese radost.“
„Ano… tohle opravdu cítím. Ale bojím se, že na to zapomenu. Jak to udělat, abych nezapomněla?“
„Zapomenout můžeš,“ pousmál se Srdíček. „Vím o tom své. U tebe v Člověčí říši jsem to zažil několikrát. Proto ti dávám znamení – kdykoli Srdce přeruší svůj pravidelný rytmus, je to připomínka, že ses na sebe zapomněla. A máš se k sobě vrátit.“
„Takže když se Srdce ozve, mám to brát jako signál… že jsem od sebe odešla?“
„Ano.“
„Moc ti děkuju, Srdíčku. Cítím se teď silná a spokojená. A těším se na muže i děti.“
A od té doby se Člověčí žena nechala provázet tlukotem svého Srdce – Srdcem, které jí napovídalo, kdykoli na sebe zapomněla.